Povídání o dávání aneb pomníček

Byl jednou jeden den. Ten den byl důležitý tím, že jsem od mé milé kamarádky dostala e-poštou obrázek jejího města. Město bylo krásné. Výstavné budovy, kolem nich zelená tráva, stromy, pole, skály, přístav, moře. Od mého prvního pohledu na tu krásu uplynulo několik týdnů a já jsem si zárodek takového města pořídila také. Moje město bylo zpočátku velmi malé, taková nijaká dědinka to byla, vlastně spíš jen skromná samota, ale rostla jako z mořské vody, pakliže se dá z mořské vody růst... No, ať už se dá nebo nedá vyrůst, město rostlo a vzkvétalo, a to i díky pomoci jistého pana správce a jisté paní senátorky. (Vážně to bylo čisté a nevinné a nestálo to nikoho z nás nebo nikoho jiného ani korunu jednu českou, jen čas a dobrou vůli, to můžu prohlásit s naprosto průzračným svědomím.)

Pak přišla doba, kdy jsem mohla mít další město.  Bylo takové pěkné, rozkládalo se na ještě úžasnějším ostrově, než na jakém jsem měla své první. Tehdy jsem se na sebe dost zlobila, že těžko chápu, co všechno musím udělat, abych mohla do toho města doplout se vším, co bylo potřeba k jeho převzetí. Zlobila jsem se jak na sebe, tak i na ty, kteří mi pomáhali a radili, protože se mně zdálo, že mi ty důležitosti nevysvětlují tak, abych to snadno pochopila. Měli to se mnou těžké.

S tím jak postupem času měst přibývalo, už jsem jen neprosila o rady a jenom nečekala, co se bude dít, a jen nebránila před útoky soupeřů, ale dokonce jsem začala trošinku útočit i já a zažila jsem spoustu napínavých chvil a zábavy a užila jsem si dosyta možnosti srovnání hry se životem a jeho situacemi. Ve hře je to prostě jako v životě a v životě jako ve hře. Snaha domluvit se s ostatními (někdy marná, někdy úspěšná a snadná), umění spolupracovat, něco společně vytvářet, setkávat se, povídat si, smát se, loučit se, pouštět a nechávat být i to a ty, o čemž a o komž jsem si myslela, že se pustit nedá.

Jednou jsem tam na zelených ostrovech a na blankytných, azurových a indigových mořích zažila něco, co se mi nikdy předtím a zatím ani nikdy potom nestalo. "Pošlu ti všechno, co mám." Tu větu si pamatuju. Dát všechno, co mám, a navíc aniž by o to bylo požádáno. Kdo z nás je toho schopen. Ať ve hře nebo v životě. Řekla bych, že když se hra hraje se zaujetím, je možná alespoň v ten okamžik opravdovější, než někdy bývá život.

Za nějaký čas mě jiný člověk, který se ocitl v ohrožení, anebo si to myslel, žádal s drzou samozřejmostí: pošli mi všechno, co máš. Nešlo si v tu chvíli nevzpomenout na toho, kdo doopravdy existuje a je schopný dát všechno, co má. Bez ohledu na sebe. Myslím, že zas tak moc nezáleží na tom, že to bylo jen ve hře. Vážím si toho a trochu mi to dojímá ještě teď, i když už jsem dávno opustila ostrovy a moře a jen tak si občas vzpomenu na tu hru a na lidi, se kterými se hry hrají.

(no já vím, že to vše asi... poněkud přeceňuju, když na to tak myslím a když si o tom tak píšu, ale vzpomínka bledne a úplně na všechno zapomenout nechci)