Bylo nebo nebylo,

to už ten, kdo neví, neví. Já něco málo vím, takže vím, že bylo a byla to jedna mez mezi polem a polní cestou. Byla tady už tak dlouho, že tu byla možná i odjakživa, pakliže se odjakživo počítá na staletí.

Lidé, kteří se starali o pole nad mezí, z něj odvalovali a odnášeli na mez kameny a ty tam postupně zarůstaly. Mez byla vyhřátá sluncem, domov v ní měli mravenci a mnozí jiní hmyzové. Voněla tam mateřídouška, kvetl lomikámen, slzičky panny Marie a spousta dalších různých květin, tolik, že se tu lidé rádi zastavovali a těšili se z té něžné krásy barev a vůní. No... něžné, vlastně nejen něžné, protože tam rostly i trnky a šípkové keře a ty kromě něžných kvítků mají i pěkně ostré trny a ostny, aby se mohly bránit. Všemu se ale ubránit nemohly.

"Tady je to hezčí než u nás na zahrádce," řekla holčička, která seděla na kameni porostlém lišejníky a rozhlížela se kolem.

"Vždyť je to taky taková zahrádka," usmála se babička. "A roste to tu samo od sebe. To je poslední správná mez tady, ostatní, co tu byly, jsou už pryč. Tak pojď, půjdeme."

Za nějaký čas přišli lidé, kterým byla šumafuk nějaká poslední správná mez v kraji, protože oni byli rádi, že mají práci, stavěli asfaltovou cyklostezku za peníze z unie. A tak rozryli a asfaltem zalili starodávnou polní cestu a mez, protože tak to bylo zakreslené v plánech. (Možná jim to tak úplně jedno nebylo, ale výsledek byl tentýž, jako kdyby bylo.)

I přijížděli cykloturisté posléze po té cyklocestě, zastavovali se u stylového přístřešku, sedali na lavičky, pokládali na stůl své svačiny, svačili a dívali se okouzleně do kraje, až tam k obzoru, kde se pohoří šumících lesů setkávalo s oblohou. Dívali se jen tak ve spěchu, protože před nimi bylo ještě hodně kilometrů, které museli ten den zvládnout.

A přeživší hmyzové a rostliny se zatím na tom místě snažili růst a žít dál, protože život, to je síla, přece.