Proč píše?

Paměť je krátká. Co jsem si někdy někam zapsala (anebo co kdo napsal mně, dokonce) a pak jsem smazala, roztrhala, do koše vyhodila, popeláři odvezli, oheň spálil, voda vzala, to už není. Zbylo jen matno vzpomínek. Nebudu si psát a schovávat všechno, co si chci zapamatovat, a už vůbec ne všechno sem. Například nezapamatovatelná slovíčka. Ačkoli...

A také protože blog je jedna z těch patnácti nezbytných věcí, které člověk, a tím spíš když ten člověk je žena, musí nutně zařídit, udělat a zažít, než mu bude patnáct. Pokud jde o mě, tak je to řekněme jedna ze sta do sta.

A ještě taky proto, že někdy se mi stane, že chci teď hned okamžitě něco někomu vyprávět, ale nechci dotyčného nebo dotyčnou rušit, což přesto často dělám. Takže abych to nedělala tak moc často, vypovídám se tady a možná sem někdy někoho pošlu, až bude mít čas a chuť. Anebo nepošlu, třeba protože s tím milým dotyčným nebo s tou milou dotyčnou už dlouho nemluvíme a třeba s ním nebo s ní už ani nejde mluvit jinak než v duchu. Kdo ví.

(Hezké důvody, že. Jenže ve skutečnosti hlavní a jednoduchá odpověď na otázku je: chce se předvádět. Nemá však dosti vysokého sebevědomí, pohledné krásy, oduševnělé duchaplnosti, střelhbité pohotovosti a dalších kladných vlastností, aby tak mohla činit vždy dostatečně uvolněně v realitě, a proto se uchýlila do světa, ve kterém je to snazší zamaskovat. Avšak jak i ona správně tuší, pravda se stejně provalí.)