Soumrak

Seděla na lavičce v parku, který místní občané v nějaké anketě označili za nejnebezpečnější místo ve městě. Asi i proto kolem ní prošlo jen pár lidí se psy. Není divu. Navíc bylo chladno a tady mezi stromy už i šero, tedy přesně ten okamžik, ve kterém jí vždycky někdo říkal, aby neseděla tak dlouho na studeném a šla už radši domů do tepla. Ještě chvilku. Odpověděla si sama sobě. Sama. Napomíná se a odmlouvá si už jen sama. Asi ze zvyku a ze setrvačnosti. Ne, ještě nepůjde do tepla a světla, ještě se musí soustředit a přijít na odpověď na otázku, která jí vrtá hlavou a která ji zdržuje od života.

Proč.

Proč se mi nechce se úplně odmilovat? Protože se mi to takhle vlastně líbí? Protože se ráda ráchám ve svých pocitech? Protože je podzim a pocit zbytečné zamilovanosti se k němu hodí jako nerozvinutá poupata květin, která co nevidět zmrznou, a tajemství jejich okvětních lístků zůstane tajemstvím napořád. Květiny v parku zčernají prvním ranním přízemním mrazíkem a až bude slunce po té jasné noci vysoko na obloze, budou už neživé. Pak přijde ještě několik slunečných a teplých dnů, ale budou to dny zimy, ne léta.

Bude to podobné tomu, co teď prožívá. Ještě cítí lásku, ale už to není živá láska. Ten pocit nepatří do letního světa.

Zdvihá se, protahuje si ztuhlé tělo a odchází cestičkou zapadanou javorovým listím. Šustí a zní jako tichá hudba. Až bude doma, rozsvítí svíčku, pustí muziku, uvaří čaj a zahřeje si prsty o hrneček s nápisem Dobré ráno.