Auto bus jedoucí

Seděla jsem v autobuse, jela z bodu A do bodu B a i když si v dopravních prostředcích pohybujících se po pneumatikách skoro nikdy nečtu, protože mi vadí ostřit oči na písmenka a zároveň se neovlivnitelně tupě houpavým pohybem posunovat směrem kupředu (o pohybu vzad ani nemluvě), četla jsem si. Tak trochu. Teda spíš listovala v časopise, týdeníku, který jsem si více než několik týdnů nekupovala. A najednou jo, za odměnu a za účelem povznesení ducha svého.

Titulní stránka zábavná. Obracím list a ten úsměv, ten mi teda... škodí zdraví, píšou, asi tak. Úvodník: jo a dík za přání. O to mi jde. Potom pohled na konec a na konečné shrnutí nedávné minulosti. Zajímalo by mě například, jak moc se liší nepravda od lži. A také proč vadí, když lžou malí a mladí a nevadí, když lžou staří (obzvlášť někteří). A obracím se směrem k začátku. Z jedné odpovědi na otázku společnou pro několik moudrých se mi udělalo mdlo a špatně a zachtělo se mi až blinknout. Pak jsem si tu odpověď přečetla ještě jednou na místě klidnějším, nepohyblivějším, a vida, už mám pro ni víc pochopení.

Číst si za jízdy něco, co vyžadovalo pohnout myšlenkami jiným směrem, to bylo na mě asi moc. Možná je spolupříčinou utvoření určitého názoru i neklid prostředí, ve kterém se nacházím, osobní stav, okolní počasí, spolulidé, stromy volně rostoucí, stromy s ořezanými větvemi, první sněženky, poslední zbytky sněhu, nálada vnější i vnitřní, světlo, tma. Chuť. Asi tohle všechno a asi je toho na světě moc nejen na mě, a tak se tady prostě mění v myšlenkách i ve skutečnosti k lepšímu míň, než by se měnit mohlo, kdyby bylo jinak to, co je tak, jak je. Mně v tomhle případě pomohlo vystoupit a sednout si ne v autobusu, ale v klidu. Tak že by tak nějak?