Povídal mi před pár lety jeden plynař,

jak to vypadá s rozvodem plynu ve starých domech. Bylo to u příležitosti mého volání o pomoc na číslo jedna dva tři devět.

Tehdy jsem cítila plyn, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to opravdu plyn a jestli mám opravdu volat, anebo jestli cítím kdovíco a mám radši dál větrat a větrat a neobtěžovat. Už si přesně nepamatuju, jak mi to vysvětloval, vybavuju si to jen zhruba, takže kdybych se to tu snažila popsat, bylo by to nepřesné a neodborné, a tak si to sem psát nebudu. Napíšu jen, co si pamatuju přesně, a to je dojem, jaký jsem z toho, co jsem se dozvěděla, měla. Ten dojem byl takový: jednak je velké štěstí, že všechny domy stojí a lidé žijí, tak jak stojí a žijí. A druhá věc, nevšímáme si a neuvědomujeme si, co bychom si pro svou skutečnou bezpečnost uvědomit měli. (A možná ještě věc třetí, staráme se o tolik podružností, až pro ně zapomínáme na to, co je fakt důležité.)

Nakonec můžu poznamenat, ano, dobře jsem udělala, že jsem zavolala. Byla to práce pro odborníky na plyn a ani věčně otevřené okno by to vyřešit nemohlo.