O školkách a o stáří

Včera jsem volným krokem míjela dvě ženy a vyslechla útržek jejich rozhovoru.
"Kde máš Filípka?"
"Je poprvé ve školce. Ani mě tam s sebou nepotřeboval, poslal mě hned pryč. "
"Oni vám ho vzali do školky? Aha, tak to je on, kvůli komu nevzali naši Anetku."

Kdyby poslední věta zazněla v lehčím tónu, dalo by se říct, že to bylo v legraci. Mrkla jsem na Anetku, kterou nevzali do školky. Vypadala jako jedno z dětí, které lze běžně potkat s paní učitelkou na procházce.

Rozhodně si nemyslím, že by měly všechny děti například od půl roku nebo od dvou nebo přesně od tří anebo nejpozději od čtyř let trávit v kolektivu od rána do večera pět dnů v týdnu. Každé dítě je jiné a každé se naučí a zvládne různé věci v různém věku a každé potřebuje něco jiného v jinou dobu. Stejně jako pobývat s ostatními potřebujeme být i sami nebo jen se svými nejbližšími. Ale jaké to asi je mít doma dítě, které chodí k zápisům a pokaždé pak slyší: "Ne, nevzali tě, do školky ještě nemůžeš. Ano, tvou kamarádku přijali, ta už může."... Co to dítě prožívá? Jak mu to vysvětlit?

Četla jsem, že investice do předškolní výchovy přináší velké výhody pro budoucnost společnosti. Je dokázané, že se to vyplatí. Děti se v předškolním věku rychle učí, rychle se vyvíjejí a snadno se může hodně promeškat. Přijde mi zvláštní, že ačkoli to my, současní dospělí, víme a vesměs uznáváme za moudrou, vtipnou a pravdivou větu z názvu knihy pana Roberta Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (hrát fér, nekrást...  http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Fulghum ), tak současným dětem je místo, kde by se v praxi naučily spolužít s vrstevníky, upíráno nebo je jim ztěžováno a oddalováno přijetí do školky až do doby posledního roku před nástupem do základní školy.

Naše společnost neumí zajistit školku pro všechny děti, které by tam mohly a chtěly chodit. Nebo je nám to vlastně jedno. Já vím, že to je statisíckrát omleté téma, koho se netýká (nebo spíš kdo si myslí, že se ho netýká?), toho už musí nudit, zvlášť proto, že se nic moc nového neděje. Proč by ale taky, když za pár let bude tenhle problém samovolně vyřešený. Baby boom pomine, děti odrostou. Teď ubývá místa na prvním stupni základní školy, to se také nějak překlene i bez individuálního přístupu k žákům, pak bude přeplněno na druhém stupni, pak ve středních školách, no a co vysoké? No co by, budou řemeslníci a dělníci.

My, kteří jsme teď dospělí a myslíme si, že stejně nemůžeme nic ovlivnit, budeme v té samé budoucnosti asi ještě bezmocnější, už proto, že budeme starší, unavenější, možná i nemocnější. Přinejmenším někteří z nás budou pro sebe potřebovat nějakou formu domu pokojného a důstojného stáří, s individuálním přístupem nejlépe. Až budeme chtít přívětivé misto pro své spočinutí před koncem života, co asi tak od těch současných předškoláků uslyšíme? Něco podobného, co oni teď?

"Nemůžeme vás přijmout, bohužel."
"Je nám líto, ale není místo. Nevíme, kdy bude. Je vás moc."
"Nesplňujete stanovená kritéria."
"Odvolání nic neřeší, tím se ani nezdržujte."
"Počkejte si, teď ještě nemáte nárok, ještě nejste rok před smrtí."