Kdo se bojí růžové

Růžová. Tolik odstínů má a tolik pocitů vyvolává... od nadšení přes nezájem po odpor. A tolik asociací. Například kolik tatínků malých chlapců se děsí, že obliba růžové jejich synkům zůstane napořád. Většinou ne. A kolik slečen přechází ve svém přelomovém období od růžové k jiné barvě, černé často. Některé ani růžovým obdobím neprojdou a jiné z něho nevyjdou.

Myslím, že to bylo v mateřské škole, kdy jsem poprvé hrála hru "Co všechno může mít nějakou určitou barvu". Tak teď: co všechno může být růžové? Růže. Růž. Zdravíčko. Šitíčko. Šatičky, botičky, kabelky, mašličky. Ale taky třeba kuchyňské linky (fakt jsem viděla). Víno. Mobily. Stěny v nemocničních pokojích. Možná i v porodních sálech. Kočárky. Červánky. Trojúhelník. Krinolína. Formulář. Citronáda. Toaletní papír. Muchomůrka. Voda. Porcelán. Zlato. Zahrada. Obzor...

No a kdo se bojí růžové? No, já no. A to konkrétně růžové fialky africké, též pavlínka zvané. Ujala jsem se jedné takové zmožené, zubožené, na poloviční cenu znehodnocené místním super obchodem. Doma jsem ji vybalila z efektní a funkční ambaláže a poskytla jí první pomoc dolámáním nalomených lístků, oškubáním odkvetlých kvítků a zalitím odstátou vodou (jistě, dolů do podmisky) a pak už jsem dlouze obdivovala ten zbytek v květníku. Byla krásná. Zvlášť ty něžné růžové kvítky. Jemně růžové, abych byla přesná. A co se stalo za pár dnů? Začala jsem se jí bát. Protože na těch kvítkách jsem si všimla droboučkých živočichů. Jo, jo... kvůli svému zatoužení po růžové jsem si přinesla domů mšice. Růžová je prostě (občas) fakt asi ne tak úplně bezpečná a neškodná.

Chtěla jsem vlastně povídat o něčem trochu jiném a dát si sem k tomu obrázek čehosi růžového, vlastníma rukama vytvořeného, ale nějak k tomu nedošlo, protože jsem šla jinudy. A obrázek těch růžových kvítečků nemám. Zatím. Tak jindy. Třeba.