Tři (knihy, osudy, místa)

V nedávnu, v minulých pár měsících, jsem četla a přečetla tři knížky, které končily tak, že jsem tomu, co se na jejich koncích událo, co se stalo s hlavními postavami a jak to celé vůbec dopadlo, na první přečtení nevěřila. Ty konce, závěry a místa, do nichž gradace dogradovala, jsem si musela přečíst znova. Napoprvé jsem tomu prostě věřit nechtěla.

Všechna ta tři díla napsaly ženy (a některé nejen psaly, ale třeba i ilustrovaly nebo překládaly) a ve všech třech byly hlavními postavami také ženy, jak jinak. Prostě tak. Víme o sobě své, tak o sobě píšeme. Nebo o jiných, ale stejně vlastně o sobě. Nebo spíš takhle: spisovatelky píšou a žijou, my ostatní jen žijeme. I když to tak někdy ani nevypadá. Ale tak ano, no. Žijeme. (by mě zajímalo, jak to ty spisovatelky dělají, že stíhají žít i psát)

V první knize ze tří mi mimo děj zaujala krajina. Seversky divoká, mrazivá a temná, ale pro mě překvapivě zároveň i dostatečně vlídná k pěstování lecčeho. V druhé ze tří mě upoutala kromě lidí taky vlastně krajina. Kopce, stráně, pěšiny, chaloupky, oskeruše. A totéž bych mohla říct o třetí knize z těch tří. Zahrada s jahodami, hluboký les, osamělé panské sídlo, močály. Krajina má vliv na člověka, bych řekla. Možná zvlášť venku, mimo města, mimo čas husté civilizace. Asi proto hlavní nebo živější části těchhle tří knížek proběhly venku.

(Kniha Dinina od Herbjorg Wassmo, překlad Jana Svatošová, Bohyně ze Žítkové od Kateřiny Tučkové a nejtenčí z těch tří, ale zato s obrázky a komiksovými stránkami, ve kterých je po černé a bílé místy i další barva, a to purpurová, Purpurová stuha, ta je na světě díky Carle Miller, Isabelle Metzen a Kathleen Weise; překládalo ji  v rámci překladatelského semináře žen šestnáct. Už i proto mě ta knížka přitáhla k sobě, přišlo mi to jako dost dobrý důvod k přečtení (plus ty obrázky, samozřejmě, na každé stránce).)

Dala bych si sem celé asi tři fotky necelých tří stránek té knížky, protože ta knížka je zajímavá i tím, že stuha v ní opravdu je, je tam totiž stužková záložka. Bylo by to hezoulinké, ale protože jsem se právě nechala vyděsit přečtením si povídání o autorských právech, tak to neudělám. Na stránce, jejíž zhruba čtvrtinu bych si sem dala, je vytištěno cosi o stínech a pravdě, já vím co, já to četla, a proto na fotkách mých vlastních jsou stíny a i to, co ty stíny vrhá. Na zeď.

Jsou to ale vůbec mé fotky, když jsem si sama nevyrobila foťák, kterým jsem je vyfotila, ale jen si ho koupila? A ta kytka, kterou jsem fotila, vyrostla z mlázku a ten jsem vlastně kdysi uloupila...