Slib

Začnu tím, čím jsem včera skončila.

Nebudu to opakovat, protože ten obrázek to vystihuje sám. Je to vánoční kaktus, mám ho už dávno, skoro jsem ho ale, jak je i na fotce vidět a jak doufám, nevidí nějaký útlocitný nebo spíš rázný milovník rostlin, umořila. Naše zvíře domácí k tomu taky pomohlo, protože na něj občas šláplo a odlomilo listy. Ale on chce žít. Když to nešlo jinak, tak pustil výhonek tam, kde to jde. Příkladný přístup k životu. Odměnila jsem ho tím, že jsem květináč s ním umístila tam, kde na něj nikdo nešlápne. A chválím ho. Zdá se, že se mu to tak líbí.

Dnes jsem se tiše bavila, dokonce jsem si přitom vzpomněla na přísloví, které si pamatuju ze školy, bylo o mraku se stříbrným okrajem. Jenže... že ten okraj má být stříbrný, jsem si uvědomila, až když jsem měla hotový ten žlutý, který je jako že zlatý. Nemyslím, že by to moc vadilo. Tomu mraku určitě ne, ten už odplynul.

A pak jsem si rozsvítila sluníčko.

A pak jsem si slíbila, ano, přečtu si konečně ten návod k foťáku.