Přistižena při nečinu

Stojím a hledím do... z okna. Venku prší, vítr fouká, to se mi to z tepla domova příjemně ven kouká.

Jak tak stojím, dívám se na větve stromů vláčené větrem tak daleko, jak jim to jen jejich kmeny dovolují, pozoruju zvětšující se louže z nebe spadlé vody, dlouze sleduju chladně šedobílou oblohu, která věrohodně slibuje deštit a třeštit dál, a až po chvíli si uvědomím, že jsem tu přece nechtěla jen tak stát a koukat, ale že jsem do téhle místnosti vlastně přišla kvůli něčemu určitému.

Že bych sem šla pro nějakou věc? Asi. Určitě. Šla jsem totiž dost rychle a rázně. Pakliže si dobře vzpomínám. Možná to dokonce dost spěchalo. Nebo jsem si myslela, že to spěchá. Tím rychlým krokem jsem došla až sem k oknu, dál už to nešlo. Bylo a je zavřené.

Anebo jsem sem přišla něco udělat? Třeba utřít prach? Nebo zalít kytky? Ale v rukou nic nemám. Tak asi ne. Nebo že bych to, co jsem nesla, jestli jsem vůbec něco nesla, někde cestou upustila? Nevím už. Tak co jsem to tady chtěla? Co já jsem to v tom životě vlastně chtěla?

Ta slova o hledění mi připomněla písničku... takovou krásnou

tuhle