Kniha na bolest

Nevěděla jsem to, ale už to vím, kniha na bolest by byla (nebo je) taková knížka, která by pomohla snést tu chvíli, kdy to bolí. Něco. Hledala jsem takovou. Ne cíleně, necíleně. Šla jsem totiž tak trochu víc zmámená a zmořená od zubaře, pana. Bolelo to. Tím to myslím zub a jeho nejbližší okolí. Bolelo to mě. Jeho, pana zubaře, ne. Proč by taky, dostal zaplaceno a ani jsem ho nekousla. Do ruky s vrtačkou, ani do té druhé, volné. To já ještě nikdy, mám totiž tak trochu nasměrováno k vegetariánství. Nasměrováno a tak trochu, to znamená, že není jisté, že k němu, k tomu svatému plnému, kdy dojdu, ale kdo ví.

Nechtěla jsem v takovém bolavém nevrlém nevšímavém stavu ani jít po chodníku a přecházet přes ulice a vůbec být někde, kde jezdí auta a lidi se míhají. Chtěla jsem akutně, okamžitě do klidu, ale zdi domova byly daleko. Tak jsem zašla tam, kde se chodí pomalu a lidi se míjejí opatrně. Do knihkupectví, překlenout tam v tichu tu dobu bolesti. Procházela jsem mezi regály a hledala, kde bude nejlepší místo. Pro tu bolest.

Romány. Hm. Vymyšlené osudy, starosti a zážitky. V tu chvíli mi to všechno přišlo tak zbytečné. Nechci se na ně ani dívat. Kuchařky. Vůbec ne. Marshmallow, sladké rady na domácí přípravu. Hrůza (pro dnešek a pro mě), ani pomyslet. Dětská literatura. Brr. Ty křiklavé obrázky. Pryč. Jazykové učebnice, omg. Ani nápad. Knihy s návody na tvoření. Jindy některé ano, ale teď ani náhodou. Výchova dětí a domácích mazlíčků a péče o ně. To teda taky ne. Memoáry. No... zběžný pohled na ty významné tváře... že by? Ti lidé, ty celebritky, ty osobnosti se z těch obálek knih usmívají. A ukazují přitom zuby. Ne všichni a všechny, ale velká část z nich různě velkou část ano. První, kdo se na mě usmál, byla zpěvačka, už zesnulá, chudák. Nebudu ji jmenovat, vypadala mile, zpívala krásně (i když jsem někde nějakou krutou kritiku četla, ale tak co). Neměla to v životě lehké, ale úsměv měla okouzlující. Po podrobnějším prozkoumání té rozměrné fotky vidím, že nebyl až tak úplně dokonalý a umělý. Vida. Asi byla prostě člověk. O kousek dál úsměv jedné české herečky. Příjemný. V mém zubobolení vyloženě utěšující. Díky. Pak tam byly další a další tváře a knihy o lidech těch tváří. Bylo docela dobré takhle zběžně se na ně podívat, zjistila jsem, že ony se ty osobnosti zas tak moc nezubí a chrupem nechlubí. Asi taky někdy nemají proč se smát. Jako každý. Anebo to má i jiné důvody.