Přežila ho, dlužno říci. Vyznala se v tlačenici. V déšť a vítr měla víru, udržela si svou míru.
Teda já fakt nevím, kde se to ve mně bere, tohleto. Bývala jsem přece normální, aspoň občas. Nebo aspoň neřečná a nenápadná. Skoro vždycky. Tvářila jsem se, jakože na světě vůbec nejsem. Nenormalitu jsem kryla, úspěšně asi ne, ale snažila jsem se. Pak jsem začala být občas hrdá na divnost svou vrozenou a pak... a pak jsem začala s tímhletím tady a nevímnevím, kam se to dořítí. Odpověď se nabízí sama. Ale tak třeba ne. Ještě sedm. Ještě pět. A už jen tři.
A už je to o jedno víc. 