Sen

Plní se mi sen. Ten, co se mi zdál. Plní se ne tak docela, jen téměř. Ono to myslím tak stačí.
Stalo se to před pár dny. To, co se mi před pár lety zdálo ve snu. Ne přesně doslova a do fyzična, ale do pocitů ano.

Zdálo se mi v tom snu, že sedím na lavičce před chalupou svých předků a vedle mě sedí člověk. Takový tvořivý a zajímavý je, nápady a chuť do života z něj září. To není všechno, ale to je všechno, co vím a vidím. V tom snu. Ukazuje mi jedno své dílo. To dílo je papírové, takový velký sešit na šířku, tím si beze spěchu listujeme a já se dívám na obrázky a trochu čtu. A líbí se mi to a líbí se mi hlavně ten pocit.
Je světlé šero, snáší se pomalá tma, slepice spí, hvězdy se rozkoukávají a kolem sebe i v sobě někde v hrudním koši z vrbového proutí cítím klid, radost a pohodu. A naději a přiměřeně nadšení. A zároveň ještě asi něco, ale asi ani ne, to už si nepamatuju. Byl to sen.

Pěkný sen to byl.

A teď nespím a to, co je skutečnost, je křehčí než sen. Ale tak to prostě je, proč se trápit. Tím i jiným.