jdu se podívat, jestli někdo neměl stejný dřív než já, abych se nevědomky a ani vědomky neopičila, a ono ano, tak se jdu podívat blíž a musím se divit až pohoršovat, dneska už podruhé během pár minut. Nějaký člověk má blog a v jeho úvodu ujišťuje příchozí, že jsou tam správně, jestli mají rádi zvířátka a děti. A hned pod tím se skví recept na nějaké pošušňáníčko z masíčka. Dál jsem nečetla a prchla, abych se vzápětí nelekla ještě víc.
Chtěla jsem si stvořit rubriku a do ní odsunout část toho, co tu mám.
Ta rubrika bude mít teda jiné jméno. Nakonec to byl na začátku můj první nápad na její oslovení. Bude se jmenovat potmě. Potmě jako se zavřenýma očima, potmě jako po západu slunce (Ten západ zní ale tvrdě, ne? Proč se říká západ, když slunce nikam nepadá, ono přece spíš jen tak pomalu, možná majestátně a zároveň skromně a klidně, prostě podle svého, nezadržitelně vplyne do jinam, schová se a opustí nás za naším obzorem, jakoby nic... a přitom to není nic jako nic.) Co jsem to říkala? Potmě jako potměchuť, tmy chuť s jedem, při opatrném dávkování léčivým, potmě jako ne za světla, protože možná potmě si to světlo snáz uvědomím. Že je a že ho mám ráda a že není pořád neustále a jen jasné a že se střídá s tmou, která... a tak dále a pořád dokola.
