Už jsem si to sem chtěla párkrát poznamenat, ale vždycky jsem zapomněla. Tak abych v tomhle hyperletním počasí, ve kterém se mi vracejí myšlenky stále dokola jen a pouze ke zmrzlině, nepřeslazené, spíš tak trochu sladkokyselé (... ale vlastně i vychlazená sladkokyselá okurka by nebyla marná) a k tekoucí vodě (ta nemusí být přímo krystalkově ledová, lepší je taková lehce studená a hlavně čistá, průzračná, bystrá), nezapomněla zas, píšu si hned teď a neodkládám. Odkládám tím jiné činnosti, já vím. To stanovení priorit, to je holt potvora.
Prasknutí skla (čelního zvláště) je zřejmě zřejmé znamení. Možná dokonce osudu. Praskne si náhle a bez varování, ale to prasknutí je nejspíš samo o sobě varováním. Bylo by užitečné, kdybychom taková znamení uměli rozšifrovat a uměli se podle nich zařídit, ne? Ušetřili bychom si dost starostí, průšvihů, ostudy a nervů. Asi. Jde ale i o to, chtěli-li bychom si je vážně ušetřit a chtěli-li bychom pro to něco změnit, udělat, vydat nějakou energii...
Asi bude znamením i to, že jsem si dnes v jednom nečerstvém vydání časopisu přečetla povídání o knížce Osudová znamení. Takže jestliže se s touhle knížkou potkám, bude to znamení vyloženě osudové a přečtu si ji. Třeba v ní bude pro mě taky nějaké znamení.