Časopis čas opisující

Čtu docela ráda holčičí časopisy (mám na mysli časopisy pro ženy, které svým způsobem zůstávají holkami celý život, protože ty opravdu dospělé ženy písmenka v takových místech nečtou, aspoň myslím ) a ráda si prohlížím v těch časopisech i obrázky. A nestydím se za to.

Coming out jak vyšitý, ne? A navíc, někdy, když mám čas a chuť a prostor, ty časopisy trhám, stříhám, slepuju a nalepuju. V tom spočívá potíž, je mi proto totiž líto ty lesklé (ať už povrchem nebo obsahem), svazky či slepky papírů vyhazovat, protože v nich vidím tolik použitelné krásy a pakrásy. ("Předpona pa je praslovanského původu a základnímu slovu přidává význam nepravý, podřadný, menší atd." zdroj)

Nejsem vyloženě a doslova zavalená stohy strakatého papíru, anebo ne tak docela, jelikož mám zřejmě někde v sobě uloženou pojistku, které vděčím za to, že nejsem schopná propadnout úplně, naplno a až na dno závislosti, bych řekla, ale čas od času se mi do ruky dostane nějaký papírový poklad, kterého mi kdysi bylo líto se zbavit.

Tak a po tomto obšírném úvodu docházím k důvodu, proč jsem ten úvod psala. Hýčkám si tu až dojemně přestárlý časopis z roku raz dva, tři plus dva tisíce, ze sedmého listopadu onoho roku. Na těch jeho sto dvaceti čtyřech stránkách je toho dost. Ale vážně. Tak třeba rozhovor se čtyřmi sportovkyněmi, s každou zvlášť. Jak se dá dnes snadno zjistit, jedna z nich měla v roce 03 tři roky před svatbou, druhá se na svých současných stránkách (internetových, samozřejmě) ptá, jestli to snad má zabalit jen proto, že už měla mockrát narozeniny, třetí učí tělocvik na gymnáziu a má syna, a čtvrtá, ta má teď čtyři děti, což je o tři víc, než v době toho rozhovoru.

Pak mi v tom archivním čísle zaujala slavná modelka a hlavně dotaz pro ni, a to jak prý relaxuje při dvou dětech. Dá se ale vlastně vůbec pořádně zrelaxovat při žití? Hmmm. Dá se teda relaxovat po smrti? Dá se vůbec někdy pořádně relaxovat?

Taky je pěkný úderný článek s motivačními obrázky na téma: dejte děti do jeslí. To zajisté všechny matky poučí a potěší. I v dnešní době. Jistě.

A což taková reklama na mobil, který vypadá tak starodávně, že vedle něj i ten můj srší moderností. Mimochodem, mobil. Dneska jsem viděla dokument.

Je k vidění také tady.  Žádná sranda to není, vůbec ne. Rozhovor s autorem. Nebo tady.

No... váhala jsem, jestli je vhodné do něčeho tak lehkovážného, jako je psaní o starém holčičím časopisu, o němž jsem si začala psát dřív, než jsem se podívala na ten dokument, vrazit takové téma a hlavně, jestli mám teď pokračovat jako by nic dál. Ale... asi ano, protože tohle je můj svět, ne? Všudypřítomné reklamy chválící všechno možné, starosti o to, zda můžu jít mezi lidi oblečená v tomhle nebo radši v tamtom, jestli mám jíst to nebo radši něco jiného, jestli vypadám a chovám se dostatečně vyváženě na to, abych hladce zapadala do okolní společnosti, kde je všechno snadno fungující a rychle z módy vycházející, kde je vše na dosah, jen za to zaplatit. Nenechám si přece nadlouho kazit náladu tím, že svůj mobil (který denně používám a jsem na něj zvyklá a nedám bez něj ani ránu), mám díky tomu, že někde na druhým konci světa trpí stejný lidi jako jsem já. Bych se přece musela zbláznit, kdybych si ze všeho dělala hlavu, ne? Já sama přece nic neovlivním, no že mám pravdu? Já sama ne, ať někdo druhý, ať oni, já ne... No a takových samých samotných je nás...
...  

No... Takže teď zpět do hladkočistého světa holčičího časopisu. Hubnutí s bramborami. To zní docela aktuálně, brambory rostou. Teplo, vláha, přiorávání, bramborářské oblasti, někde tady jsou. Nebo byly. A dotaz paní, která zhubla, ale šťastnou ji to neučinilo, neboť se moc bojí, že zase přibere. Háčkované šaty, dlouhé, na běžných středoevropských postavách nenositelné, ale zato fotogenické.

Rozhovor s paní malířkou, s touhle.

A ještě další rozhovor, s Máriem Bihárim, rozhovor zajímavý, přinášející podnícení, například k fotografování, znění, nevzdávání. A ano, tehdy, v té době, kdy tenhle časopis byl nový, ještě žila Zuzana Navarová. ...
 

Tak, uzavírám, během necelých deseti let od vydání toho časopisu do dneška se toho dost stalo, změnilo, tolik lidí během té doby odešlo. Ale i přišlo. Anebo jinak, moc se toho nezměnilo, moc se toho nestalo. Přijde na to, jak se to vezme a z jakého úhlu se dívám.

A za tu dobu, co jsem si tohle psala, mi toho myslí dost prolítlo. To je taky pravda. Mimo jiné mnohé třeba i to, že jsem si před těmi deseti lety v tom časopisu nevyluštila křížovku, já ani nikdo jiný. Ach jo.
 

(abych nezapomněla, je to žena a život)