Nedávno mi vyprávěla kamarádka, sečtělá to žena, o jedné knížce. Dostala jsem chuť si tu knihu přečíst, tak jak se to stává skoro kdykoli, kdy mi o nějaké knize vypráví. Vyprávět umí poutavě a lákavě.
Když jsem byla v knihovně, hledala jsem tu knížku a našla ji. A zaúpěla. Představovala jsem si ji tenčí. O dost. Asi tak o polovinu, spíš o dvě třetiny. Tak jsem jim ji tam nechala, protože jsem usoudila, že bych ji teď asi nepřečetla. Snad v zimě, za dlouhých večerů. Teď čtu radši to, co mi netrvá tak dlouho, protože nemívám čas a ani trpělivost na dlouhé nepřerušované čtení. Anebo si myslím, že bych se bez ohledu na čas začetla a všechno kolem mě by zůstalo ležet ladem.
Teď právě mám rozečtenou knížku povídek, což mi vyhovuje, protože několikastránkovou povídku rychle dočtu, vstanu a jdu a i tak s ní můžu pobýt ještě nějaký čas v duchu a nemusím u ní dlouho sedět. A když se zas naskytne chvíle, čtu další povídku. Pokud je od stejného autora nebo autorky, je zajímavé sledovat, jak píše o různých tématech v různých povídkách, jestli se dívá na stejnou věc z různých úhlů nebo jestli nenápadně píše jen o jednom z jedné a té samé strany pořád dokola. Nebo jestli si protiřečí, což mi ale přijde celkem normální, protože když píše o různých lidech, tak to většinou ani jinak nejde. Anebo jestli si protiřečí sám sobě a jestli je to vývojem. Na to všechno (a nejen na to) se při čtení povídek těším. Ale zase na druhou stranu, čtu ráda i některé tlusté silné knihy s dlouhými příběhy a mockrát, jestli ne vždy, se mi stává, že když dočítám knihu mnohastránkovou, moc si přeju, aby ještě nekončila.
Si říkám, co to má vlastně za smysl, to co jsem si tady teď napsala. No, asi jsem si chtěla psát něco mírumilovného, klidného, nekonfliktního, uklidňujícího, uspávajícího. Nudného.
