„Čtěte dětem, budou správně vyslovovat,“

slyšela jsem říkat jednoho pána v rádiu. Rada to je, jak už rady bývají, dobře myšlená, ale není všespásná a všeřešící, jiným hezkým slovem univerzální. Spíš bych řekla, že hlavně vzbuzuje pocit neurčité viny a neúspěchu u rodičů, kteří na své děti láskyplně mluví ještě před jejich narozením, od narození dětí svou činnost zintenzivňují, čtou jim, zpívají si s nimi, vypravují jim... a pak přiletí třetí rok života dítěte a nic. Nebo nic moc. A okolí se diví. Vždyť to dítě nejen že nepozdraví, neřekne, kolik je mu let, jen ukazuje prstíčky a když něco chce, říká si o to jednoslovně. Ach jo, to je ale hrůza, nemělo by se to dítě raději odebrat rodičům a svěřit někomu, kdo by se lépe postaral, aby řádně hovořilo? A kdo by to tak asi chtěl být? Radši si nepředstavovat, zda a jak by to zvládal den za dnem dvacet čtyři hodin denně.

Ne každé šišlavé patlavé dítě nemluví bezchybně z toho důvodu, že prosedí většinu bdělého stavu před televizí nebo počítačem, na nočníku nejlépe. Někdy se to tak prostě stane, že čistá řeč přijde později, než je průměr stanovený a předpokládaný lidstvem okolním. Mozek je složitý, působících vlivů je tolik, dítě je dítě a ne stroj. Nevyvíjí se plynule rovnoměrně den za dnem bez jakéhokoli odbočení jen a jen ke stále lepšímu výsledku.

"Rodiče se dětem nevěnují. Ať se koukají stydět." Běžný názor. Ale na kom se nelibé pocity, ke kterým jsou rodiče tlačeni, podepíší? Na kriticích jejich výchovného působení asi ne. Zajímalo by mě, kolik času věnovali svým dětem rodiče v minulosti, aby bylo nějaké srovnání s tak hroznými současnými rodiči. Jak to bylo i třeba před padesáti, osmdesáti, sto lety. Nevím, protože jsem tehdy nežila. A jak tehdy asi dvou, tří, čtyřleté děti mluvily? Nevím, protože jsem je neslyšela. (Vlastně ano, ty děti, co byly malé před zhruba padesáti lety jsem určitě slyšela z nějakých nahrávek, ale nevím, jestli to byl průměr nebo výkvět dětské mluvy té doby.) A kolik podnětů vlastně tehdy před lety měly děti ke zpracování a zpracovat musely?

Dyslálie... úchvatný výraz. Představuji si vílu toho jména. Je krásná a svá. Však ona z toho taky vyroste. A jsou i horší vady. No a co. Kdo je bez vady?