Černomodrá, červená a bílá

vlna, nebo přesněji příze, protože vlny ovčí ani jiné v těch přadýnkách nebylo ani za mák. Ležela ladem dlouho, předlouho. Pak jsem z nich začala cosi dělat, pak jsem je zas odložila a nakonec jsem se jich zase chopila a dodělala tu věc.

Podivnou. Nacpala jsem do ní polštářek v sypku a vyfotila.

To zelené, co leží před tím pleteným, tam není jen tak jako rádoby pozornost odvádějící dekorace, to je zakořeněný mlázek, který úpěnlivě volal, že chce do země. Tak už tam je. Jsem ráda, že jsem udělala aspoň dvě z mnoha věcí, které jsem chtěla udělat už dávno.
 

A toto, za to já vůbec nemůžu, to jsem jen dneska narazila na něco, co mi připomnělo něco z mého dřívějška. To se tak někdy stane, tamto i tohleto, kteréžto se mi tak nějak skoro úplně samo napsalo.

Potácím se v pocitu,
nevadí, že nejsi tu.

Myslívám jen na sebe,
chci ten pocit, ne tebe.

 

Ps(t) Ach jo, kdybych všechno neodkládala, tak jsem tu mohla mít už dávno fotky, na kterých je něco, na co jsem před chvílí natrefila na jednom slavném blogu. Hm. Takhle to bude jako bych se jemně řečeno inspirovala, teda jestli to sem vůbec někdy dojde z té složky, kde to dřímá. Ale tak co.