Před nedávnem

jsem pomlouvala pár jablek, jak prý nejsou zrovna moc dobrá. Změnila jsem názor, názory se snad přece měnit mohou. 

Ochutnala jsem totiž znova a zdálo se mi, že jsou lepší, a protože nevypadala moc trvanlivě, jsou už ve skleničkách přeměněná na prachobyčejnou, ale (má falešná skromnosti jdi stranou a chuti jablek budiž chvála a sláva) moc dobrou jablečnou přesnídávku.

Než jsem je oloupala (slupky suším na čaj) a rozkrájela (jádřince končí také v čaji, jelikož mám právě zelené období), tak jsem si jablka vyfotila. Užila jsem si to, jim to taky nevadilo, ale pak mi to přišlo tak trochu a tak nějak dost morbidní. Vyfotit a vzápětí zpracovat. To je život, holt asi prostě. A život má konec. Ten jablečný. S tím jabloňovým je to snad jinak.

Jak teď tak vídám, jak stromy pouští jablka, ořechy, kaštany a i a hlavně listy, zní mi v uších kus básničky. Celou si ji nepamatuju, tak si ji sem položím.

Její název už pěkných pár dní není aktuální, ale teprve v posledních dnech se to, co je v ní popsáno, rozlétává naplno, bych řekla.

Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.

I ze tvých očí padá
cosi jak list
Je pustý park, je zpustlá promenáda
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.

Je konec láskám, konec nenávistím...

To by byl možná vhodný nápis na náhrobní kámen. Těch pár slov vystihuje i můj pocit z procházení se hřbitovem a doprovází mě k otázce, proč tady na světě pořád přežíváme tak, jako kdybychom si mysleli, že tady máme přebývat na věčné časy. A stále si tak zaníceně pěstujeme ty naše lásky, nelásky, nenávisti, hamižení, strachy o něco a o někoho a z někoho. A pak... a je to pryč.