Tak třeba

Minulou neděli ráno, spíš dopoledne, tak trochu blíž k poledni, zazvonil zvonek a návštěva si žádala, abych jí otevřela dveře.

Škoda, kdyby to bylo tak o hodinu později, už bych byla upravená (v rámci svých nemožností), učesaná (jen tak trochu, dle svých zvyklostí) a usměvavá (možná). Z trouby by se linula vůně koláče promísená s vůní sušících se jablek, bylo by tu uklizeněji a já bych mohla otevřít s příjemnějším pocitem. Doopravdy, no tak... skoro určitě.

Když jsem na to myslela, vzpomněla jsem si na vejce... na Vejce a já, jak v téhle knížce (Nebo v některé následující? Ale asi přímo v téhle, myslím.) je o takových ranních návštěvách vtipně psáno. Jenže tam ty návštěvy chodily mnohem dřív ráno, to já jsem si to ranní vstávání protáhla přespříliš. Nepočítala jsem s tím, že budu přistižena. Tak už to bývá

No, a kdyby ta návštěva zvonek rozezvonila později, tak o dvě hodiny, byla bych už fuč.