Na zdi tiše visí adventní kalendář s číslíčky od jednoho do dvacátého čtvrtého, plastové dolíčky za papírovými okýnky má vyplněné sladkou hnědavou hmotkou, kostička denně dvacet čtyřikrát za sebou, to se zvládne.
O tom, co je na kalendáři natištěno za vkusný motivek, pomlčím, raděj. Je to taky jeden takový kalendář, který končí. Tenhle dvacátým čtvrtým a ví se všeobecně, že po něm následuje den prosincový dvacátý pátý, i když nemá v kalendáři svoje okénko.
Tak zítra... si můžu klidně říct, zítra začíná prosinec. Letos mám většinu dárků už zabalených, popsaných jmény a taky mám zapsáno, co jsem komu zabalila. Ještě musím koupit pár drobností. No, a že to, co mám zabaleno, jsou všechno taky drobnosti, s tím se hrdě svěřuju, jelikož proč to na vánoce přehánět s velikostí, hmotností a nákladností darů.
Se zabalováním těch drobných a drobnějších dárečků jsem začala schválně ne moc dlouho před hodinou, ve kterou jsem čekala, že přestanu být doma sama, protože balení vánočních dárků v klidu, to by nebylo ono. Takže jsem si s nadšením užila tu trošku stresu, který k mému balení dárků patří. Zbylé potřebné dárky budu vymýšlet, kupovat, vytvářet a balit co nejpozději, abych si svou nutnou dávku stresu a shonu prohloubila. Protože co by to bylo za vánoce, kdyby byly úplně klidné.
