Jinde 

jsem do dnešního dne. Nevím proč zrovna do dnešního, ale až dneska jsem si poprvé vyzkoušela napsat návod, háčkovací. Vždycky jsem buď háčkovala podle nákresu nebo rozpisu nebo podle něčeho, co jsem viděla na vlastní oči nebo na obrázku, anebo jsem háčkovala jen tak podle sebe. To asi nejradši, je v tom volnost, svoboda a taky ovšem určitá vlastní odpovědnost (nějaká jiná slova, která by nezněla tak mohutně, by to nutně chtělo ). Ale nikdy jsem se to, co jsem háčkovala jen tak z hlavy podle sebe, nepokoušela popsat.

Dokonalost nechávám jiným, pro mě jsou makro fotky kytiček splněným snem z outlého dětství, kdy jsem chtěla být tak malá, abych mohla vejít do květu nebo květenství a prohlédnout si ho zevnitř a vidět všechno tak, jak to vidí někdo tak malý jako třeba včela nebo motýl.

vlna, nebo přesněji příze, protože vlny ovčí ani jiné v těch přadýnkách nebylo ani za mák. Ležela ladem dlouho, předlouho. Pak jsem z nich začala cosi dělat, pak jsem je zas odložila a nakonec jsem se jich zase chopila a dodělala tu věc.

ale asi ne častěji než dřív, protože tu byly, myslím si, vždycky. Jen přicházely od někoho jiného, anebo byly trochu jiné, ale některé stejné. Co to?

Ne jen tak nějaké čau, ale čau s velkým Č. A ještě k němu patří titul, princezna Čau, tak. A její rada následuje.

Čtu docela ráda holčičí časopisy (mám na mysli časopisy pro ženy, které svým způsobem zůstávají holkami celý život, protože ty opravdu dospělé ženy písmenka v takových místech nečtou, aspoň myslím ) a ráda si prohlížím v těch časopisech i obrázky. A nestydím se za to.

Nevím proč, ale v poslední době se nějak moc podivuju. Nebo se mi to jen zdá? Asi možná, asi kéž by. Asi se prostě jen tak náhodou teď víc setkávám s tím, čemu se pak divím, s tím, co mi mozek vůbec nechce brát. Na vědomí. Ani. Natož aby o tom chtěl přemýšlet nebo se s tím chtěl srovnat.

ozdobily náš stůl.

Slunce, vyhřátá země, zelená tráva, čistý vzduch, obrázkové mraky,