V prosinci jsem se schovala, nepsala, pak jsem trhala listy z virtuálního sešitu, pak jsem váhala jestli smazat celou nejen, pak jsem zvolna začala vracet články na skoro původní místo, data jsou stejná, hodiny ne, pak jsem začala mít náznak chuti a představu nápadů a včera jsem si za šera a matna vyfotila hyacint. Vlastně dva (celkem mám tři).

Přitom jsem smazala komentáře, ono to nešlo, nechat je tu bez článků... omlouvám se těm, kdo je psali.

Na zdi tiše visí adventní kalendář s číslíčky od jednoho do dvacátého čtvrtého, plastové dolíčky za papírovými okýnky má vyplněné sladkou hnědavou hmotkou, kostička denně dvacet čtyřikrát za sebou, to se zvládne.

si toho za svůj úměrně dlouhý život poměrně dost, ovšem jen na moje poměry, na poměry druhých je to život krátký a přečetla jsem toho dost málo, ale snad se to ještě prodlouží i přimnoží.

Minulou neděli ráno, spíš dopoledne, tak trochu blíž k poledni, zazvonil zvonek a návštěva si žádala, abych jí otevřela dveře.

při dobré vůli říct, že mám úspěch, svůj malý soukromý, jelikož jsem díky blogísečku o sobě něco zjistila či si cosi o sobě uvědomila, tak jak jsem si přála, a to to, že na mě celkem dost působí počasí a vůbec podzim takový jaký je.

jsem pomlouvala pár jablek, jak prý nejsou zrovna moc dobrá. Změnila jsem názor, názory se snad přece měnit mohou. 

Byl jednou jeden den.

Je mi hloupé začínat slovy dnes jsem poslouchala rádio a tam povídali, protože takhle bych asi začínala často (takže jsem tady takhle raději nezačala ještě nikdy), rádio poslouchám skoro denně a je to inspirující. A třeba se tím nasloucháním časem přiblížím i k rádiové chytrosti. :)

významný okamžik tohoto nevýznamného místa. Zvu sem totiž zvolna na návštěvu jednu osobu, se kterou se známe už dlouho, asi tak... prostě dost dlouho. Někdy začátkem léta, přibližně kolem slunovratu, v době, kdy už se neodsunovatelně probouzely mé soukromé blogovací chutě, jsem jí přednesla svůj nápad, že si spolu založíme blogísek a budeme si psát.