Na zdi tiše visí adventní kalendář s číslíčky od jednoho do dvacátého čtvrtého, plastové dolíčky za papírovými okýnky má vyplněné sladkou hnědavou hmotkou, kostička denně dvacet čtyřikrát za sebou, to se zvládne.

si toho za svůj úměrně dlouhý život poměrně dost, ovšem jen na moje poměry, na poměry druhých je to život krátký a přečetla jsem toho dost málo, ale snad se to ještě prodlouží i přimnoží.

Minulou neděli ráno, spíš dopoledne, tak trochu blíž k poledni, zazvonil zvonek a návštěva si žádala, abych jí otevřela dveře.

při dobré vůli říct, že mám úspěch, svůj malý soukromý, jelikož jsem díky blogísečku o sobě něco zjistila či si cosi o sobě uvědomila, tak jak jsem si přála, a to to, že na mě celkem dost působí počasí a vůbec podzim takový jaký je.

Seděla na lavičce v parku, který místní občané v nějaké anketě označili za nejnebezpečnější místo ve městě.

jsem pomlouvala pár jablek, jak prý nejsou zrovna moc dobrá. Změnila jsem názor, názory se snad přece měnit mohou. 

Byl jednou jeden den.

Je mi hloupé začínat slovy dnes jsem poslouchala rádio a tam povídali, protože takhle bych asi začínala často (takže jsem tady takhle raději nezačala ještě nikdy), rádio poslouchám skoro denně a je to inspirující. A třeba se tím nasloucháním časem přiblížím i k rádiové chytrosti. :)

významný okamžik tohoto nevýznamného místa. Zvu sem totiž zvolna na návštěvu jednu osobu, se kterou se známe už dlouho, asi tak... prostě dost dlouho. Někdy začátkem léta, přibližně kolem slunovratu, v době, kdy už se neodsunovatelně probouzely mé soukromé blogovací chutě, jsem jí přednesla svůj nápad, že si spolu založíme blogísek a budeme si psát.

slyšela jsem říkat jednoho pána v rádiu. Rada to je, jak už rady bývají, dobře myšlená, ale není všespásná a všeřešící, jiným hezkým slovem univerzální. Spíš bych řekla, že hlavně vzbuzuje pocit neurčité viny a neúspěchu u rodičů, kteří na své děti láskyplně mluví ještě před jejich narozením, od narození dětí svou činnost zintenzivňují, čtou jim, zpívají si s nimi, vypravují jim... a pak přiletí třetí rok života dítěte a nic. Nebo nic moc. A okolí se diví. Vždyť to dítě nejen že nepozdraví, neřekne, kolik je mu let, jen ukazuje prstíčky a když něco chce, říká si o to jednoslovně. Ach jo, to je ale hrůza, nemělo by se to dítě raději odebrat rodičům a svěřit někomu, kdo by se lépe postaral, aby řádně hovořilo? A kdo by to tak asi chtěl být? Radši si nepředstavovat, zda a jak by to zvládal den za dnem dvacet čtyři hodin denně.