Je to už dávno, pradávno, prapradávno. Bylo to před x lety nebo už spíš před xx lety, kdy jsem od své tehdejší nadřízené uslyšela výtku týkající se mého oblečení. Zněla nějak takhle: "Puntíky se ve světě už nenosí." Nemohu si pomoci, pořád si to dobře pamatuji (zřejmě na rozdíl od jiných užitečnějších prohlášení). Asi proto, že ta vzpomínka je průběžně oživovaná, jelikož na puntíky se čas od času, chtě nechtě, tu i onde okem narazí.

jak to vypadá s rozvodem plynu ve starých domech. Bylo to u příležitosti mého volání o pomoc na číslo jedna dva tři devět.

Přeju vše nej... a tak dále. Komu to? Komu chci. K čemu to? K narozeninám, jmeninám a tak. Proč to? Protože dotyčného nebo dotyčnou mám ráda, vzpomínám na něj či na ni (anebo vzpomněla jsem si až a jen při pohledu do kalendáře), něco pro mě ten člověk znamená. Asi tak.

Byla jsem v knihkupectví a listovala jsem si. Naštěstí se to ve většině knihkupectví, která znám, může. Znám také jedno, kde se to moc nemůže, protože hned při prvním setkání ruky s hřbetem okamžitě přiskočí odpovědná osoba a ptá se. A já většinou nevím. Nevím, co chci. Anebo vím jen zhruba a nechce se mi to nahlas formulovat. Hlavní, co vím, je, že si chci sama vybrat. Anebo se chci jen podívat a sama si něco objevit.

Měla bych tu větu dát do uvozovek nebo třeba do hvězdiček, protože je to vlastně citát a ne můj, ale během své doby se s ním ztotožňuji. Kolísavě, jelikož záleží na vnitřní náladě. Někdy si připadám nedivně normální, někdy divně normální, někdy jako blázen. Většinou to samozřejmě vůbec neřeším, ale někdy se nad tím nepozastavit nedá. Řekla bych, že záleží také na okolí, krátce řečeno v případech: "kam jsem to zas vlez" a "kdybych to byl věděl, tak jsem sem nechodil".

Byl patnáctý březnový den. Studený byl podobně jako ten dnešní. Jen na rozdíl ode dneška sluníčko nevykouklo zpoza mraků skoro vůbec.

hrubými i jemnými, nápadnými i těmi na první pohled téměř neviditelnými (teda jak pro koho). Vím, že nejsem sama, ale sebevědomí mně to nezvedá, spíš to pohybuje opačným směrem s mou náladou.

Seděla jsem v autobuse, jela z bodu A do bodu B a i když si v dopravních prostředcích pohybujících se po pneumatikách skoro nikdy nečtu, protože mi vadí ostřit oči na písmenka a zároveň se neovlivnitelně tupě houpavým pohybem posunovat směrem kupředu (o pohybu vzad ani nemluvě), četla jsem si. Tak trochu. Teda spíš listovala v časopise, týdeníku, který jsem si více než několik týdnů nekupovala. A najednou jo, za odměnu a za účelem povznesení ducha svého.