To jsem si tak jednou psala, co mi přišlo do prstů a pak jsem to chtěla nějak vylepšit. Nešlo mi to ale tak, jak by se mi líbilo, tak jsem to zavřela.

Nevěděla jsem to, ale už to vím, kniha na bolest by byla (nebo je) taková knížka, která by pomohla snést tu chvíli, kdy to bolí.

Stojím a hledím do... z okna. Venku prší, vítr fouká, to se mi to z tepla domova příjemně ven kouká.

Začnu tím, čím jsem včera skončila.

Pršelo, ale skoro všichni chodili bez deštníků, protože déšť přišel náhle a nečekaně. Tím pádem sledování a následný rozbor deštníků a úvahu nad a pod deštníkovou odkládám na příště a dnes si budu psát víc na vážno.

Pakliže si dobře pamatuji, vždycky jsem četla a slýchala ódy na jaro a zvláště na léto jen od mužů. Myslím takové ty o tom, že je toho více vidět. Na ulicích. Třeba.

Než odklinká konvalinka svoji dobu kvetení, než zavřem oči ke spaní, než naše dny žití skončí, než se bílá kočka v pelíšku do klubíčka stočí, ještě pořád tady máme svůj čas na hraní.

V nedávnu, v minulých pár měsících, jsem četla a přečetla tři knížky, které končily tak, že jsem tomu, co se na jejich koncích událo, co se stalo s hlavními postavami a jak to celé vůbec dopadlo, na první přečtení nevěřila. Ty konce, závěry a místa, do nichž gradace dogradovala, jsem si musela přečíst znova. Napoprvé jsem tomu prostě věřit nechtěla.

Člověk potřebuje občas nějaké potěšení. Asi každý. Ale ne vždycky je chuť a síla si to potěšení dopřát. Řekla bych.

První zpráva, o které mě včera zpravil internet, byla tak hutně podaná, že mně zůstala v hlavě dodneška a to tak, že jsem si na ni vzpomněla hned při probuzení. Takže abych ji dostala z hlavy, protože těch pár hodin mi stačilo...

Růžová. Tolik odstínů má a tolik pocitů vyvolává... od nadšení přes nezájem po odpor. A tolik asociací. Například kolik tatínků malých chlapců se děsí, že obliba růžové jejich synkům zůstane napořád. Většinou ne. A kolik slečen přechází ve svém přelomovém období od růžové k jiné barvě, černé často. Některé ani růžovým obdobím neprojdou a jiné z něho nevyjdou.

V tomto u nás slunečném nedělním dopoledni jsem si vzpomněla, co jsem někde (ale nevzpomněla jsem si už kde) četla o jedné krásné hvězdě českého původu.

Právě jsem se dodívala na film. Který jsem ještě neviděla, dodneška. Který se mi líbil, docela. Kterým se nechám inspirovat. Tak trošku. Protože ne úplně. Protože to stačí. Tak trošku. Tři hvězdičky.

kterou teď radši nebudu popisovat, protože je noc a ráno se blíží, jsem došla ke článku.