Nevím proč, ale v poslední době se nějak moc podivuju. Nebo se mi to jen zdá? Asi možná, asi kéž by. Asi se prostě jen tak náhodou teď víc setkávám s tím, čemu se pak divím, s tím, co mi mozek vůbec nechce brát. Na vědomí. Ani. Natož aby o tom chtěl přemýšlet nebo se s tím chtěl srovnat.

ozdobily náš stůl.

Slunce, vyhřátá země, zelená tráva, čistý vzduch, obrázkové mraky,

Ale stejně mu říkám a budu říkat jasmín, protože jsem mu tak vždycky říkala a to jméno se k němu podle mě hodí víc než pustoryl.

Už jsem si to sem chtěla párkrát poznamenat, ale vždycky jsem zapomněla. Tak abych v tomhle hyperletním počasí, ve kterém se mi vracejí myšlenky stále dokola jen a pouze ke zmrzlině, nepřeslazené, spíš tak trochu sladkokyselé (... ale vlastně i vychlazená sladkokyselá okurka by nebyla marná) a k tekoucí vodě (ta nemusí být přímo krystalkově ledová, lepší je taková lehce studená a hlavně čistá, průzračná, bystrá), nezapomněla zas, píšu si hned teď a neodkládám. Odkládám tím jiné činnosti, já vím. To stanovení priorit, to je holt potvora.

Nic takového mi po monitoru neleze, ani kolem nepoletuje, ani tu nikdo nehraje na housličky, to jsem si jen já kulturně nevzdělaná či přímo kulturou netklá osoba právě přečetla stručný děj Ze života hmyzu. Nevím, jestli bych to dílo zvládla přečíst celé, asi ne, přiznávám se, nemám ráda takové zosobňování živočichů. (Pominu teď myšlenku, že člověk je taky živočich.)

zapomínám, jak mile se mi tu píše. Nechci končit jako v prosinci, vždyť je červen, tak navazuji přes mezeru vzniklou skoro objektivními důvody a píšu. Kdyby tak šlo takhle klidně a lehce pokračovat po každém přerušení, třeba po přerušení učení jazyka jakéhosi nebo rozhovoru s kýmsi... nebo tak.

a už je to dávno, se mi zdál sen.

Možná by tam měl být sedmý pád. Je nezaměstnaný člověkem? Anebo jiná otázka, kým nebo čím je nezaměstnaný člověk? Ale ne, nechám to takhle. Je nezaměstnaný kdo, co? Pád první. Člověk.

jsem chtěla bydlet u potoka.

Přežila ho, dlužno říci. Vyznala se v tlačenici. V déšť a vítr měla víru, udržela si svou míru.

Prohlídla jsem si právě pár pěkných fotek nepěkných povodní. Vlny kalné vody, vzdálené šedavé nebe. Lidé s deštníky i bez, s foťáky i bez, mokrota všeobecná.

A bez konce, zdá se. Naštěstí jen zdá. Vodní živel je ve svém živlu.

Jen tak, aby tu v dnešní krásný den, první v měsíci červnu, v posledních jeho minutách, něco bylo